Zahrady v Japonsku

Japonské umění zahrad má své kořeny hluboko v minulosti. Souvisí s přijetím nového náboženství buddhismu, ovlivněného čínským temperamentem a myšlením. Díky němu japonské zahrady směřují k dosažení harmonie člověka s přírodou a jejím koloběhem.

Zhruba do 7. až 8. století našeho letopočtu byly japonské zahrady skoro totožné se zahradami čínskými. Bylo tomu tak zejména v obdobích Nara a Heian. Typickými znaky japonských zahrad se staly jezírka, mosty, vodopády a malé říčky a uličky lemované lampami a menšími i většími pavilony. V 11. století došlo k zakládání takzvaných suchých zenových zahrad. Ty tvořil hlavně uhrabaný písek a štěrk vhodně doplněný většími i menšími kameny. Jednalo se o jakési typy abstraktních zenových zahrad. Postupem času se zahrady začaly mnohem více podobat těm dnešním.

Japonské zahrady jsou asymetrické tedy nepravidelné. Z toho vyplívá, že je člověk vnímá, jako něco krásného a přirozeného. Účelem je navodit v člověku harmonii, zpomalit ho a říci mu: „odpočiň si“. Základním prvkem zahrad je kámen, který tvoří srdce a plíce každé japonské zahrady. Další důležitou součástí každé japonské zahrady je voda. Voda by neměla chybět v žádné japonské zahradě. Krásně vypadají fontánky, vodopády, potůčky nebo jezírka. V japonské zahradě by měly vést různé cestičky. Cestičky nejsou tvořeny jako přímé linky, nejde o rychloproudé dálnice, ale o klikaté cestičky pro nerušené procházky, které povedou do různých zákoutí zahrady, třeba k příjemnému posezení. Cestičky by měli být vyskládány velkými plochými kameny nebo vysypány pískem.
V žádné zahradě nechybí rostliny. V japonské zahradě jsou především různé jehličnany, dále třeba japonské javory, sakury, nejrůznější traviny a azalky. Typickou rostlinou japonských zahrad jsou pak bonsaje. Japonské zahrady by nikdy neměly hrát všemi barvami, protože slouží k meditaci a příliš mnoho barev narušuje naší mysl.

Jsou různé druhy zahrad v Japonsku.
Domácí japonská zahrada (Hira-Niwa) je zvláštní kategorií japonských zahrad, kterou bychom mohli označit jako zahrady malých rozměrů (1 tsubo = 3,3 m2). Využívá různé prvky klasické japonské zahradní architektury. Je jasným příkladem toho, jak i dnes lze v Japonsku rozvíjet suché (kamenné) zahrady. Domácí zahrada poskytuje měnící se sezónní krásu během roku. Tato sezónnost je docílena vhodně zvolenými dřevinami.

Japonská zahrada vody (chisen kaiyu shiki teien) je výjimečná svými dvěma rybníky spojenými potůčkem. Přes oba rybníky jde projít po mostě. Horní rybník má most ve tvaru měsíce. Přes dolní rybník se most vine křížem krážem. Tento typ zahrad byl pouze pro vyvolené. Mohli do ní vstupovat bohatší vrstvy úředníků a aristokraté. Někdy byly vytvořeny jako reflexe na známé místo, místo cizích krajů, nebo místo, kde se narodil někdo slavný. Oba styly vodních zahrad byly inspirací pro poezii a umění.

Čajová japonská zahrada (cha-Niwa) je více meditační zahrada, kde se měl člověk uklidnit od všednodenních věcí a nabrat sílu pro další den. Hlavním motivem byla čajovna, ke které se muselo dojít po kamenné stezce osazené lucernami. V čajovně se odehrával čajový obřad. Čajová zahrada se skládá z cesty (raji), která vede k čajovně. Čajovna je srdcem a ústředním bodem zahrady.

Zenová japonská zahrada (karesansui) je utvářena třemi hlavními složkami. Jedná se o písek, drobný štěrk a různě velké kameny. Někdy se tento typ zahrady překládá jako „suché krajiny“. Prvními, kdo začal utvářet tento typ zahrad, byli zen buddhističtí mniši. Proto také byly a jsou tyto zahrady u klášterů. Tato „prázdná“ zahrada navozuje klid pro meditaci. Proto se tyto zahrady správně nazývají (Yohaku-no-bi), což znamená „krása prázdného místa“.